První příznaky se projevují většinou mezi 5. – 10. rokem věku. Zdravotní stav postižených psů se během několika měsíců až let rychle zhoršuje a téměř vždy končí euthanasií, nejčastěji se tak děje mezi 8. a 10. rokem života. Klinické příznaky zahrnují v první fázi onemocnění slabost pánevních končetin, horší stabilitu na nerovném terénu a také nepravidelně obroušené drápy. Následují pak problémy s koordinací, stále se snižující pohyblivostí psa a atrofií svalů, která končí paralýzou až úplným ochrnutím zvířete. Atrofie bývá často spojená s inkontinencí.
Průkazná diagnostika je možná pouze postmortálně histopatologickým vyšetřením vzorku míchy. V praxi je diagnostika nemoci založena na vyloučení všech ostatních diferenciálních diagnoz, mezi které lze zahrnout dysplazii kyčelního kloubu, spondylózu, zánětlivá onemocnění páteře, úrazy, výhřezy meziobratlové ploténky, syndrom cauda equina, Woblerův syndrom, tumory, atd.
U psů s výše uvedenými klinickými příznaky je nutné provést kompletní klinické, ortopedické a neurologické vyšetření, následované rentgenologickým vyšetřením, případně počítačovou tomografií nebo magnetickou rezonancí. V současné době může diagnostiku podpořit genetický test na DM.
Genetický test provádí laboratoř Genomia ze vzorku krve nebo bukální sliznice. Princip testu je založený na detekci bodové mutace v genu superoxiddismutázy, protože bylo zjištěno, že u psů postižených DM dochází k záměně nukleotidu G/A. Dědičnost DM je klasifikována jako autozomálně recesivní – dědičnost tedy není vázaná na pohlaví a nemoc se může projevit pouze v případě, kdy daný jedinec získá „nemocnou“ alelu současně od otce i od matky. V takovém případě je v genetickém testu zvíře označeno jako „affected“ = geneticky postižený, recesivní homozygot. Pokud pes získá jen jednu alelu nemocnou, druhou zdravou, je tzv. „carrier“ = přenašeč, heterozygot, tento jedinec klinicky neonemocní, ale předává postiženou alelu svým potomkům.
Potěšujícím zjištěním je, že DM má poměrně nízkou penetraci, tj. schopnost projevit se.
Z tohoto důvodu se i u „affected“ zvířat se nemoc projeví jen v cca 11% případů. U velké většiny psů tedy nemoc během celého života není vůbec klinicky diagnostikována a nepůsobí žádné potíže.
V současné době stále probíhají vědecké studie týkající se DM. Například bylo zjištěno, že DM ovlivňují nejen změny v genu superoxiddismutázy, na kterém jediném je založena současná genetická diagnostika, ale objevují se i další druhy genetických změn, které ve výsledku rovněž výrazně přispívají ke skutečnosti, zda se nemoc klinicky projeví či nikoli. Jedním takovým mechanismem je například genová inzerce. Vzhledem k těmto stále novým poznatkům nelze diagnostiku DM jednoznačně uzavřít.
Adekvátní a úplná terapie onemocnění není bohužel možná. Veterinární péče o pacienta zahrnuje pouze řešení přidružených obtíží (močových infekcí, otlaků apod) s cílem co nejvíce zkvalitnit život nemocného zvířete. Důležitou roli v péči o pacienta s DM hraje fyzioterapie, která posílí svalstvo, uvolní spasmy svalů a rozvolní přetěžované klouby. V počátcích onemocnění je vhodné do terapeutického plánu zařadit aktivní cvičení, balanční pomůcky a Dornovu metodu. V pokročilejších fázích je naopak vhodné s pacientem pasivně cvičit a trénovat asistovanou chůzi. Rehabilitace v domácím prostředí by měla být častá v krátkých časových intervalech (např. 5x denně 5 minut cvičení).
Degenerativní myelopatie je závažné onemocnění, kterému je potřeba věnovat adekvátní pozornost, je výborné, že se jím zabývají mnohé vědecké výzkumy. Je potřeba si ale současně uvědomit, že DM zdaleka není jediné onemocnění, které může hovawarty postihnout . Problematika chovu plemene by tedy měla zohledňovat komplexní zdravotní stav zvířat.